Ač se to zvenčí zdá hrozná hovadina dělat mistrák pro těch pár pošuků, co v Čechách hrají pólo, možná i proto se na tento víkend všichni vždycky těší. Je to jediná akce v roce, kde se celá česká pólo komunita sejde na jednom hřišti, když v průběhu sezóny jezdíme na jednotlivé mítinky po dílčích reprezentačních týmech.
Předchozí roky se nám osvědčil koncept: sobota otevřená pro veřejnost, neděle mistrovský turnaj také pro všechny zájemce. Drželi jsme se letos tradice. Loňský ročník byl navíc okořeněn faktem, že se do soutěže zdánlivému favoritu postavil silný protivník, což se projevilo jako dobrý tah. Překvapivý výsledek se pak v průběhu sezóny několikrát skloňoval, když bylo potřeba moji osobu trochu poškádlit.
Nutno říct, že jsme měli ohromnou kliku na počasí po té, co předpověď celý týden hrozila celodenním kropením. Sobota se po ranní mlze rozjasnila a tak náborový den proběhl v úplné pohodě. Na hřišti se objevila kromě očekávaných tváří i jedna novicka. Celý den se nesl v přátelské atmosféře poklidných i pokročilých pickupů. Kdo právě nehrál, vyprazdňoval vlastní korbel oblíbeného nápoje a nebo udržoval nekonečnou grilovačku. Se tmou padla na Oázu také hustá mračna a předpověď se začala přísně naplňovat. Dobrou náladu pod altánem u svařeného vína to však nezkazilo .
Protože nám z podhoubí vyrostlo za poslední dvě sezóny několik statných talentů, bylo nasnadě, aby se do soutěže umně namíchaly se zkušenějšími harcovníky – výsledkem licitací byly hned čtyři týmy s reálnými ambicemi na trofej. Startovní listinu pak doplnily dva manšafty z úplných nováčků, jejichž motivace potvrdila ono plodonosné podhoubí.
Když v neděli s plánovaným zahájením soutěžního dne srážky ustávaly a i Piotr se zpožděním dorazil, věděli jsme, že nás po několika letech čeká finálový den bez deště. Ač bylo hřiště zpočátku mokré, postupně usychalo a s postupem času hry nabíraly na intenzitě. Každý, kdo kdy poznal vlastního soutěživého ducha, zná ten pocit hrát proti srovnatelnému soupeři se vším, co k tomu patří: vlastní chyby ústící v obdržený hloupý gól, rozhodčím neuznaný faul, gól v poslední půlminutě zápasu, nečekaně dobré zahrání papírově slabšího soupeře. Přátelské objetí opepřené vyhecovaným běsněním je nenapodobitelné.
První část soutěžního dne byla vyplněna všemi kombinacemi vzájemných zápasů, jejichž výsledky sloužily pro rozřazení do vyřazovacího pavouka, kde každý musí prohrát dvakrát, aby vypadl z turnaje.
Loňský vítěz Eso Rimmer (Eliška, Martin, Olda) ztratil bod s objevem letošní sezóny Mistr vs Markétka (Alča, Jonáš, Dan), který v dalším napínavém zápase neztratil vedení proti Usually up (Eda, Matouš, Jirka) a uhrál remízu. WolfGangBang (Lenka, Piotr, Bárt) upevnil pozici na čtyřce a páté, resp. šesté so rozdělily FlowerPower (Eva, Alex, Koutňák) a F3P (Kristýna, Tomáš, Adam/Šimon).
Do pavouka tak postupoval Eso Rimmer z prvního místa, Mistr vs Markétka z druhého a Usually up ze třetího. V dolních patrech pavouka nepřišlo překvapení a tak se o postup dále muselo rozhodnout mezi Usually up a Mistr vs Markétka. Ve vyhajpovaném zápase těsně porazil prvně jmenovaný druhého a musel čelit loňskému šampiónu. Eso Rimmer potvrdil stávající formu, hrál zajištěně, tlačil a efektivně využíval chyby soupeře. Po celkem přesvědčivém výsledku 3:1 si tak udržel neporazitelnost a poslal Usually up dolů do nejhlubšího Looser Bracketu. Tam na ně čekal již známý rival MvsM a bylo jasné, že nikdo nechce prohrát podruhé. Zápas se odehrával za hlubokých nádechů všech několika diváků. Zápas se vyvíjel lépe pro tým Usually Up, ale nikdy nevedl o víc než jeden gól. Oba týmy předváděly nesmlouvavou bitvu plný osobních soubojů na hraně ztráty zdraví a s chutí po balónu. Smutnější zůstal tým MvsM, který si vsítil v poslední půlminutě nešťastný vlastní gól a po prohře 3:4 odešel do sprch.
Na řadě tak bylo finále, ve kterém měl tým Eso Rimmer výhodu neprohraného zápasu a mohl si tak „dovolit“ jeden zápas prohrát. Tým však nastoupil zodpovědně připraven a ze zabezpečené obrany vyrážel do jedovatých protiútoků a tvrdých přesných střel. Usually up kontrovali pevným brankářem a dvěma agilními hráči v poli. Hra nahoru dolů se musela líbit snad i mrtvému. Usually up tentokrát eliminovali vlastní chyby z předchozích zápasů a vítězstvím 2:1 si vynutili druhé – rozhodující – finále, které si nenechali ujít ani pracovníci vedlejšího klubu Minigolfu.
Druhé finále si diváci budou pamatovat jako nelítostnou bitvu dvou českých bike polo velikánů. Eliška hájí bránu a působí jako zeď, Martin se svou dlouhou holí je všude, Oldovi nelze sebrat balón a posílá přesné nahrávky do útočné půle, kde všichni tři ostřelují protivníkovu svatyni. Eda i Matouš zůstávají klidní a svatyni hájí, zatímco Jirka rozehrává herní peklo, aby se ve smyslu svého týmového názvu postupně dostávali na soupeřovu polovinu, kde ve třech hráčích roztáčí ruletu a tlačí tak dlouho, dokud kulička nedopadne do vytouženého prostoru za brankovou čarou. Tým loňského vítěze nenachází recept, jak proti koncentrovanému tlaku čelit a byť nabízejí pohledné akce, prosadí se pouze jedenkrát. Více ze hry získal tým Usually up a po té, co Jirka téměř protrhl síť dvěma přesnými dělovkami do front-dooru, dokonal obrat v turnaji a po dvou porážkách loňského šampióna zaslouženě berou trofej…
Závěrem trochu toho bilancování a patetického tlachání. Když jsme před pěti roky na Oáze začínali, byli jsme rádi za čtyři hráče se znalostí pravidel a dva nováčky. Mistráky nám doplňovali přátelé ze sousedních zemí, abychom takovou taškařici nedělali pro tři domácí týmy. Při ohledu za letošní sezónou a jejím právě popsaném vyvrcholením musím utrousit slzu radostí nad tím, že jsme to tenkrát (ač na krajíčku) nepoložili. Když jsme začínali jezdit po zahraničních turnajích, zdálo se být nedosažitelným snem vyrovnat se evropské úrovni. Po právě skončeném víkendu jsem si jistý, že ji v Praze předvádíme a že s námi budou muset v příští sezóně počítat. Hrrrr na ně!
Díky všem, co přišli, co hráli, co fandili a vařili dýňovou polévku nebo jen pomohli vypít sud piva. Byli jste báječní. Kvůli vám stojí za to žít!
Jirka