Trochu netradičně už od pátečního dopoledne se v Lipsku konal pátý ročník bike polového Peppermint Cupu, kterého se z Prahy tentokrát zúčastnili dva týmy. Golem ve složení Jirka, Martin a Eliška vyrážel se záluskem na nějaký pěkný flíček a druhý tým sestávající z Alči, Kamily a mojí maličkosti odjížděl s ambicí pořádně si zahrát a okouknout nějaké nové fintičky.
Ve čtvrtek odpoledne se včetně dalšího hráče Bruna z Budapešti scházíme u hřiště a po troše nezbytného šramocení svižně frčíme na Kulaťák. Tam obsazujeme poslední volné místo ve velrybě blablakáristkou a jejím psíkem, který vzhledem i váhou nápadně připomíná domácí mop. Následují tři hodinky zcela nezaznamenáníhodné jízdy a jsme na místě. Přijíždíme rovnou do pick-upů a většina tak maže hned hrát. Já jsem cestou ze zdravotních důvodů dodržoval pravidelný přísun tekutin a tak dávám přednost spánku.
Ráno nejsou žádné velké průtahy a rychle se začíná hrát. Zápasy jsou rozdělené na dopolední a odpolední skupinu a české týmy jsou rozhozeny každý do jedné. My hrajeme až odpoledne, takže se poflakujeme okolo hřiště, Kamila postupně obsazuje všechny pověšené hamaky v dosahu a přitom fandíme Golemovi. Ten vyhrává většinu zápasů a bez nejmenších potíží se drží v popředí svojí skupiny.
Po obídku přišel čas i na nás a turnaj zahajujeme dost zostra rovnou s největšími adepty na celkové vítězství. V mém případě jde o vůbec první soutěžní zápas a dost se divím, jak taky polo může vypadat. Chvilku se točíme jako na kolotoči a během pár minut připisujeme jednoznačnou prohru 5:0. Díky systému turnaje na nás postupně vykukují lehčí soupeři, takže sice dál spolehlivě sbíráme prohry, ale už to není takový rachot lebek a poslední zápas dne končíme na výsledku 2:1 pro soupeře, což nám dodává optimismus do dalšího dne.
Vše samozřejmě probíhá pod dozorem trenéra Jirky, který od mantinelu bedlivě sleduje každý pohyb a také pod občasným dozorem plachetnice Kynclíka, který jako loď bez kormidla celý den proplouvá okolo hřiště, pravidelně kotví u stánku s pivem a nikdo a nic neunikne jeho ostřížímu zraku. Po skupinách se k večeru hrají další pick-upy, které se plynule prolínají s připraveným open air kinem a dalším obohacujícím kulturním programem, který ty nejodolnější exempláře končí až hodně k ránu. Protože bikepolová komunita je vážně extrémně přátelská, během večera za mnou chodí spousta pro mě neznámých lidí a chtějí se se mnou seznamovat a bavit. Moje angličtina čítající asi 45 slov, z nichž většina jsou nadávky, ale samozřejmě moc prostoru k debatám nedává a tak brzy ponechávám ostatní svým osudům a ještě vyrážím na průzkum po okolí.
Na sobotu jsou naplánovány vyřazovací zápasy systémem double elimination, který zajišťuje každému týmu minimálně dva zápasy. Hned první kolo nás opět svádí dohromady s naším posledním včerejším soupeřem, a proto trochu doufáme v první zářez na pažbě.
Zápas se nám ale vůbec nedaří a hladce prohráváme 3:0. Ambiciózně naladěnou Alču z toho chytají mory a po následné debatě nad taktikou další zápas hrajeme asi nejlepší pólo za celý turnaj. Soupeř ale patří mezi protřelé lišáky, dává nám i několik smolných gólů a tak se nakonec z turnaje pakujeme v nejkratším možném čase.
Golemovi se daří výrazně lépe, drtí jednoho soupeře za druhým a až dvě smolné prohry v pokročilé fázi turnaje mu přisuzují celkové páté místo. Pak již netrvá dlouho a je na řadě finále, kam se dostávají dva jednoznačně nejlepší týmy na turnaji. A jde o řežbu jako řemen, která zvedá diváky ze sedaček i z houpacích sítí (kromě Kamily :). Technická úroveň všech finalistů je brutálně vysoko a k vidění jsou akce, které by aspirovaly na kapitolu do učebnice pola, kdyby existovala. Nakonec zcela zaslouženě vítězí tým z Norimberka a na vyhlášení tak přebírá opravdu monstrózní pohár pro vítěze. Sobotní večer pak již klasicky probíhá ve znamení pick-upů a peprmintového likéru.
V neděli je v plánu už jenom přesun zpět do Prahy, takže v poklidu vstávám, balím věci a očekávám brzký odjezd. To se ale záhy ukazuje jako přehnaně ambiciózní záležitost neslučitelná s hlemýždím tempem ostatních účastníků zájezdu. Stíhám proto do odjezdu ještě jednu krátkou poznávačku po okolí, a protože jsem z té rychlosti vydřenej jak sjezdovka v květnu, pro příště si nařizuji vzít učebnici znakové řeči indiánů z kmene Pakvotů. Cesta domů pak probíhá naprosto bez komplikací, takže ve čtyři jsme v Praze. Tam potkáváme zbytek pražského bike pola a víkend zakončujeme pár hrami na vlastním písečku.
Já osobně se vrátil se strašnou motivací do dalšího tréninku, protože vidět špičkové hráče na vlastní oči je k nezaplacení. Díky všem za super akci a speciálně Alče s Kamilou za to, že se mnou hráli a i přes můj začátečnický výkon mě nevyměnily za pytel otrub a zlomenou palici.
Sepsal Eda dne 28. 6. 2017