S bike polem jsem začal nedávno a tak mám výjimečnou příležitost přiblížit atmosféru kolem tohoto fascinujícího sportu, která se pro zkušené hráče už dávno stala samozřejmostí. Chtěl jsem nejdřív étos pražského bike pola poeticky nastínit tím, že budu popisovat půvabnou malou zaprášenou, ale přece útulnou klubovnu v bývalé antukárně, večerní pivo a hermelín u ohýnku, plyšového slona, co obsazuje bránu když chybí hráč, nebo mantinely vyrobené z palet.
Ale nedá se nic dělat, tohle je jeden z těch případů, kdy věci jsou prostě tím, čím jsou. To, co dělá bike polo bike polem je především bike polo. Úchvatný sport, kde hráči neuvěřitelným způsobem kličkují na kole mezi sebou navzájem a zůstávají neustále v pohybu, zatímco situace na hřišti se každých pět sekund úplně promění. Hráč, který získal míček jednou rukou ovládá kolo a elegantními smyčkami se vyhýbá soupeřům, co se mu staví do dráhy. Druhou rukou si udržuje kontrolu nad míčkem, který v pravý moment nahrává nebo s mohutným nápřahem pálky vystřelí přímo mezi kola soupeře do brány. Zkušení hráči předvádí dokonalou kontrolu nad kolem, zatímco si udržují přehled o míčku i o všech lidech okolo a dohromady tvoří roj, co je něco mezi zápasem a tancem. Lidi si sem chodí zahrát pro radost a díky tomu je každý zápas přátelský. Dokonce to tak k mému překvapení bylo i na nedělním turnaji.
Ale to předbíhám, tak od začátku. Sobota byl náborový den, ideální příležitost zkusit si bike polo pro lidi, co to ještě nezkusili. Ti přišli dva. Teda možná spíš jeden a půl – to záleží na tom, jak se počítá jednoletá Béďa, která místo kola trénovala polo na svojí nové motorce.
Kromě nováčků se sešli pravidelní i nepravidelní hráči pola, narazili jsme sud Chříče, dovezli pizzu, pustili hudbu a celé odpoledne jsme hráli. Dokonce nás nezastavila ani tma, protože před pár týdny Tomáš postavil nad hřištěm reflektory. Ty sice fungují skvěle, ale to Tomáše ani ostatní nezastavilo od vymýšlení postupně megalomanštějších a megalomanštějších nápadů, jak osvětlení ještě příští rok vylepšit, včetně soustavy lan mezi stožáry, na kterých by byla světla zavěšena. Ale shodli jsme se, že pokud budou fungovat světla příliš dokonale, přijdeme o výmluvu, proč se nám s postupujícím večerem vždycky postupně méně daří ve hře. Takže u současného systému asi rádi zůstaneme. Navzdory osvětlení ale brzo přišel čas, kdy nás oheň, gril a sud konečně definitivně ukotvily mimo kurt.
Neděle, kdy měl proběhnout samotný turnaj mistrovství republiky, začala podzimní depresí poháněnou deštěm, větrem, zimou a v neposlední řadě následky výborného piva z minulého večera. Dokonce se ozývaly i hlasy jestli má vůbec cenu dneska hrát. Ale s pomocí kávy, míchaných vajíček a především příchodu slunce byla všeobecná deprese poražena a zůstala už jenom v názvu jednoho ze čtyř týmů v mistrovství republiky. Takže teda nakonec vlastně deprese vyhrála, ale to už zase předbíhám.
Z turnaje jsem byl nervózní – už jsem polo hrál několikrát na přátelských pickupech, kde jsem byl vždycky vděčný za to, jak jsou spoluhráči i protihráči trpěliví a tolerantní, nic se zbytečně nehrotí a chyby se úplně automaticky odpouští. Nevěděl jsem, jak moc se tohle změní, když se bude doopravdy počítat skóre. Nezměnilo se to. Jediné, co se změnilo, bylo to, že zápasy byly mnohem napínavější a hrálo se s větším zápalem. Byla radost v zápasech hrát i ostatní zápasy sledovat, především finále mezi týmy Jasan a Deprese. Jak už jsem vyspoiloval výše, Deprese ve vyrovnaném zápasu o jeden gól vyhrála, takže mistry republiky se tentokrát stali Jirka, Kyncl a Richard. To pro Jirku ani Kyncla prý zdaleka nebyla nová zkušenosti a tak jim snad nevadilo, že se s vyhlášením výsledků počkalo až do pozdějšího večera, kdy u ohně z Deprese na sklizení slávy zůstal už jenom Richard, který si šampionský titul odnáší poprvé.
Výsledky turnaje:
1. Deprese: Jirka, Richard, Kyncl
2. Jasan: Jonáš, Alča, Piotr
3. Sexy Oáza: Bart, Max, Daniela
4. NEEE: Tomáš, Eliška, Martin
Sepsal Martin