„RADEK NEDORAZIL, HRAJEŠ TY!“ – ANEB TURNAJ ZAHALENÝ V MLZE
Má desetiletá cesta k pólu (na sever a na jih)
Bike polo mě fascinuje už zhruba deset let. Poprvé jsem se s ním setkala v Londýně, tenkrát se ještě hrálo ve čtvrti Shoreditch. Z pohledu diváka to celé vypadalo dost punkově, ale i nepřístupně. Někdy v roce 2007 jsem natrefila na lidi, který nestrpěli víc než jeden převod, neměli blatníky, s kolama uměli spoustu skvělých věcí a jezdili na Critical Mass (něco jako cyklojízda, ale mnohem zábavnější). Tam jsem i slyšela o podivném sportu, co se místo koní hraje na kolech a řekla si, že to musím vidět. I když jsem se na jejich tréninky chodila dívat skoro každý týden, nikdy jsem se neodvážila to sama zkusit a na pólo postupem času zapomněla. O pár let později, po mém návratu do Prahy, jsem zjistila, že pólo dorazilo i do ČR a že ho skupinka nadšenců a expats hraje někde u lanovky pod Petřínem. S velkým nadšením jsem se tam vypravila, u toho to ale i skončilo. Pólo pro mě zůstalo pohřbeno na dalších několik let, až dokud jsem nenatrefila na turnaj Sons of Pavel 2016. To už jsem žila v Jihlavě, ale přemluvila jsem kamaráda, ať se tam se mnou jde podívat, v neděli sedla na vlak a vyrazila do Prahy.
Za všechno může Dan
Když jsme dorazili, nebylo už pivo, hrály ale zrovna ty nejlepší týmy, takže nám to vůbec nevadilo a rychle jsme se ponořili do sledování hry. To, že to jsou nejlepší týmy, jsme samozřejmě nepoznali sami, ale řekl nám to Dan, který nás hned jako náhodné diváky oslovil a vše nám vysvětlil. Oproti předchozím zkušenostem mě zaujala jeho vstřícnost a otevřenost a taky to, že nás hned pozval, ať si s pražskou skupinou přijdeme někdy zahrát na Pankrác. Od té doby mi pólo pořád leželo v hlavě (ale bohužel v Jihlavě). Chodila jsem po místních hospodách a klubech a přemlouvala lidi, aby se mnou začali hrát. Vzhledem k tomu, že jsem to sama nikdy ani nezkoušela, jsem musela působit dost komicky. Až po dalších deseti měsících přišla ta jednoduchá a přitom spásná myšlenka: „Jedu si zahrát do Prahy, však je to kousek!“
To zní až moc dobře, ale není to nějaká sekta?
Na květnový náborový den mě doprovodil kamarád z Palestiny. „Tam nechoď, vždyť tam jsou samý mladý lidi!“, prohlásil zděšeně, když z dálky pozoroval dění na hřišti. Nenechala jsem se odradit a šla dál. Hned u branky mě přivítal Jirka s obrovským úsměvem a energií za tři. „Ahoj, já jsem Eva a chtěla bych rozjet bike polo v Jihlavě, tak jsem tady,“ řekla jsem nesměle. „Jo to si ty, naše největší fanynka na Facebooku?“, vyrazil mi dech svou bezprostřední odpovědí. „Vem si kolo a pojď to zkusit!“ Tenkrát jsem si myslela, že první hra byla nejdelších patnáct minut v mém životě. Později se ukázalo, že jich ještě pár bude. Hned po prvním dni mě nadchla nejen hra, ale i lidi kolem Prague Bike Polo. Ti vlastně nejvíc. Na tréninku je vždy skvělá atmosféra, cider a grilovačka! Nikomu nevadí, když mi to vůbec nejde a nové hráče se ostatní snaží ve všech ohledech podpořit. Když jsem to vyprávěla kamarádce Lence, dívala se na mě sice trochu s nedůvěrou, ale od té doby pólu propadla taky, stejně jako její tříletá dcera Amálka.
Turnaj, který byl napínavý, ještě než začal
„A co kdybyste si jako nováčci postavili tým na Sons of Pavel?“ Už ani nevím, kdo to zhruba týden před turnajem řekl, ale ta myšlenka mě okamžitě nadchla! Co může být lepšího, než čtyři lamy na hřišti! Postupem času se sice ukázalo, že to nebude tak jednoduché, ale ta možnost byla do poslední chvíle otevřená. S otevřenou myslí jsem taky v pátek dorazila na stadion, na kterém se turnaj měl v sobotu a v neděli konat. Byla jsem ráda, že poznávám některé známé tváře z polo campu u Vídně, takže když se začaly hrát pick-upy, samozřejmě jsem byla první na hřišti. Kolo jsem si půjčila od Kamily a hned doplatila na to, že jsem až doteď jezdila na kole se zadní brzdou. To Kamily má brzdu přední, takže jsem se rozsekala už při rozjezdu na míček. Zaskočila mě i velikost hřiště a hra 4 na 4. Přišla jsem si tam se svýma schopnostma úplně zbytečná a byla ráda, že jsem hru přežila bez větších zranění. Trochu demotivovaná jsem si šla dát pivo a svěřila se Kynclovi s tím, že to byla asi má poslední hra v životě. Kynclův výraz, oči v sloup a hláška: „A cos jako čekala, když hraješ s mistrama Evropy?“ mě sice trochu zaskočily, ale nakonec docela příjemně namotivovaly k tomu, že po zbytek turnaje budu točit pivo.
Guláš z lamy
Lezla na mě zrovna nějaká rýmička, takže páteční párty jsem si nechala ujít. Při odchodu jsem zaznamenala podle mě napůl ve vtipu prohozenou hlášku, že když nepřijede Radek, budu muset hrát místo něj. Nebrala jsem to moc vážně a říkala si, že to kdyžtak ráda vezme daleko víc namotivovaná Lenka. Ještě v noci se mi napůl v horečkách zdálo, že Radek přišel. Skvěle naladěná jsem tedy ráno v devět dorazila na hřiště, čerstvá a plná energie. Na chřipku/rýmičku jsem úplně zapomněla. „Radek nepřišel, sežeň si kolo a helmu, Lenka hraje místo zraněné Kamily“, uvítání mě vyvedlo z míry až tak, že jsem se celá rozklepala a ač po ránu nikdy nekouřím, musela jsem si zapálit cigaretu. „Mám ještě 45 minut“, uklidňovala jsem se. Ve světlých chvilkách jsem se seznamovala se spoluhráči z týmu. Anežka hraje zhruba stejně dlouho jako já (dva měsíce) a ujišťuje mě, že jako tým (Goulash) nemají žádné ambice a že jde hlavně o zábavu a o to si zahrát. Představuje mi Jürgena a Annu, kterým to sice věřím už méně, ale taky působí až neuvěřitelně mile. Dostávám týmové tričko a jdeme na to. Hrajeme první hru dne, naštěstí ani netuším proti komu.
7:0, 7:0, 2:0, 5:0, 6:0, 10:0
První prohru 7:0 zapíjím pivem. „To není vůbec zlý!“ říkáme si. „Alespoň jsme vydrželi celých 12 minut!“ (při prohře o deset gólů totiž zápas končí před stanoveným časovým limitem). Snažím se sledovat i další hry, hlavně týmy, ve kterých hrajou děcka z Prague Bike Polo (Don’t Czech Those Guys, Golem, Infinite Bruises, Mad Eagle a další), ale moc to nejde. Jediný, co si pamatuju je, že zápasy Don’t Czech Those Guys (ve složení Dan, Matouš, Miky a Olda) jsou děsně napínavý! Pivem zapíjím i každou další (pro)hru, nervy tak postupně opadají a naladění zůstává pozitivní. A to i před utkáním s Infinite Bruises (Alča, Jenda, Jonáš a Lenka), jejichž hráči při žádné příležitosti nezapomenou zmínit, že jsme pro ně nejdůležitějším zápasem dne (naštěstí snad jen česky). Prohra 2:0 nás nakopává a další dva zápasy zvládáme vcelku dobře. Hrajeme čím dál tím víc i na půlce soupeře a proti docela dobrým týmům dostáváme relativně málo gólů (i když se pak dozvím, že na nás byli hodní, což ocením až zpětně). Rozseká nás až tým, se kterým hrajeme poslední zápas prvního dne. Dvě minuty před regulérním koncem dostáváme desátý gól, hra tedy končí předčasně. Když odcházíme z hřiště, vysvětlujeme s Anežkou protihráčům, že obě hrajeme teprve dva měsíce. „Tak to je super“, říká jeden z nich, „my taky na prvních dvou turnajích nedali ani gól, držíte se dobře!“ Jsou milý a zbytečnou porážku 10:0 jim hned odpouštím a tak trochu doufám, že druhý den mě zastoupí někdo z původně plánovaného lama týmu, aby měli možnost si taky zahrát.
10:0, 8:0
Neděle ráno. Po párty na Klinice se vstává sakra těžko, přesto jsem na hřišti zodpovědně už v 8:30. To, že hrajeme asi až v 11, se dozvídám na místě. Naštěstí přišel kamarád Standa a přinesl mi colu, síly a odhodlání se tak rychle vracejí. První zápas začíná docela dobře, ale i přesto končí minutu před regulérním časem. I tak máme radost, že jsme častěji u míčku a nejen v obraně. U poslední hry vnímám, že nám lidi fandí, a párkrát se dostaneme i k soupeřově bráně. Hláška „It was really fun to watch you, guys!“ děsně potěší stejně jako to, že je po všem! Na skóre 55:0 jsem pyšná, stejně jako na své týmové tričko. Teď už si můžu v klidu užívat turnaj a fandit při pořádných zápasech.
Když člověk neví, komu fandit
Jenže i to se ukazuje jako oříšek. Komu fandit když proti sobě hrají Czech Horse Gays (jak se jejich jméno postupem času komolí) proti Golemovi? Nebo DAMT a Golem? Přistihnu se, že občas tajně (sama před sebou) fandím tomu druhému týmu, než kterému tleskám. Ale i to k pólu patří a dělá ho skvělým. „Everybody should win!“ komentuje to Michelle z USA. Překvapuje mě, do jakého varu se od semifinále dostává kamarád Standa, ale nakonec se nechám taky unést. Většina zápasů končí remízou, takže se hraje o golden goal (vyhrává ten, kdo v prodloužení první střelí branku). Nervy, pivo a sluníčko dělají svý, ještě se s vypětím posledních sil vyfotím v triku Goulash na společnou fotku a utíkám na bus do Jihlavy. V týdnu to omarodím, ale bože, stálo to teda za to!
Pavel má i dcery
Na turnaji jsem se seznámila se spoustou žen, které pólo hrají, a zjišťuju i to, že v Praze je jich víc, než jsem myslela. Alča, Anežka, Eliška, Kamila, Lenka a to určitě není vše. Divačka Sarah říká, že by si taky ráda zkusila zahrát. Rodí se plán na holčí odpoledne/náborovou akci na hřišti v Krči. Stay tuned, určitě se včas dozvíte podrobnosti.
Budoucnost vidím růžově
A nejen proto, že mi s psaním reportu vydatně pomáhala lahev růžového vína. Na turnaji mě nadchla skvělá podpůrná atmosféra a to, že i když jsem přišla totálně nepřipravená, netrvalo ani deset minut sehnat helmu, chrániče, pálku, ani kolo. A samozřejmě i to, že si člověk může zahrát na takovém turnaji i když je totální lama a nikdo mu to ani slůvkem nevyčte. Jediné výtky padaly na mé neustálé omlouvání se (což začínám chápat). Shrnuto slovy nejmenovaného nezúčastněného diváka: „To skoro vypadá, že bike polo má vše, co člověk vždy hledal v aktivismu a nemohl to tam najít.“
